Každý z nás lidí má svou náturu. A to znamená, že zatímco mají někteří z nás jenom minimální ambice a touží spíše po klidu, jiní chtějí být třeba i vysloveným středobodem zájmu, chtějí být vidět a ovlivňovat co nejvíce toho, co se kolem nich děje.

Z řad těch posledně zmíněných se pak rekrutují politici. Znáte to – to právě oni chtějí dosáhnout co nejvyššího postavení, aby mohli rozhodovat a aby byli nepřehlédnutelní. To oni nechtějí zapadnout v šedi průměru a chtějí být těmi nejvyššími. Bez ohledu na to, zda na to mají.

A tak se lidé, kteří mají ambice, nechávají volit a zvolit. Někdy kandidují sami za sebe, většinou se ale snaží dostat do popředí na kandidátkách skupin, jimž se říká politické strany nebo hnutí. To podle situace. Pokud kandidují sami za sebe, mohou si pochopitelně říkat, co se jim zlíbí, pokud jsou kandidáty stran a hnutí, musí se řídit tím známým ‚čí chleba jíš, toho píseň zpívej‘. A protože jsou u nás takoví kandidáti voleni lidmi, říkají zpravidla to, co se líbí lidem, od nichž očekávají podporu. I za cenu toho, že bohapustě lžou a po případném zvolení rázem zapomenou na to, co komu během politického klání slíbili.

Když se politici lidem dostatečně zalíbí, získají někdy nižší a někdy vyšší politické postavení. Získají svůj kus moci a měli by sloužit lidu. Ale není pochopitelně tajemstvím, že lidu jako takovému neslouží. I kdyby chtěli, mohou sloužit jenom někomu. Protože každý z nás chce něco jiného a všem se zavděčit nedá. A tak to někdy sklouzne k tomu, že takoví politici slouží hlavně sami sobě. A těm ostatním v nejlepším případě aspoň neškodí.

A protože se politici nemohou nikdy zalíbit všem, je logické, že je ti, jimž se nezamlouvají, jednoho dne zase sesadí a nahradí někým, kdo vypadá dokonaleji. Kdo toho víc nabízí nebo umí aspoň lépe lhát a slibovat. A tak pořád dokola.