Když chci pobýt mezi hodnými lidmi, mířím aspoň o dovolené do Jižní Afriky. Ne že bychom byli my Češi zase až tak hrozní lidé, ale přece jenom máme k dokonalosti dost daleko. A jakákoliv změna k lepšímu přijde vhod.

A tak jsem zamířil do oněch jižních krajů i letos. Abych pobyl v zemi, kde to funguje a kde na sebe dokážou být lidé opravdu milí. Čímž myslím nejen to, že se snášejí, ale třeba i to, že se dokážou s cizím člověkem i obejmout a pronášet vřelá slova, která jsou nebo aspoň skutečně vypadají jako upřímná.

Skončil jsem jako už vícekrát v městečku George. Což je až tam úplně dole, skoro nejdál, kam se od nás dá vzdušnou čarou dostat. A zatímco jsem do loňska pobýval v tomto městě v Azize, což je menší ubytovací zařízení patřící dříve Holanďanovi a nyní tady žijícím saúdským Arabům, tentokrát jsem to změnil a skončil o pár set metrů vedle, u Dvou tlustých sov. Přičemž zdůrazňuji to velké D – protože se to tam takhle jmenuje, a ani paní domu ani dvě černé zaměstnankyně nejsou ani tlusté, natož aby to byly nějaké sůvy. Právě naopak.

Paní domu tam na mě byla hodná přesně v duchu nejlepších jihoafrických tradic, a ať tomu chcete nebo nechcete věřit, je pravdou, že stejně příjemné a vždy usměvavé byly i obě pokojské/kuchařky/uklízečky, v čemž se tyto tak liší od podobných zaměstnanců u nás.

A tak jsem pobyl v domě kousek od všeho, co je člověku k životu potřeba, s velice milými lidmi v pokoji s východem přímo na zahradu s bazénem, kde byla radost pobýt. Se sprchou i vanou ve velké koupelně, s ledničkou a varnou konvicí, a hlavně s perfektní snídaní a každodenním úklidem, což doma tak zoufale postrádám. Inu, Afrika.

Přál bych vám, abyste se tam také někdy dostali. I když si sobecky přeji, abyste se tam nedostávali na konci tohoto nebo začátkem následujícího roku, protože to tam chci být zase já. Chci tam i za cenu toho, že budu mít zase bolavé tělo po přehnaně dlouhém letu z Evropy a cestou zpátky se kvůli tamním jídlům budu opět těžko dostávat do kalhot.

Jelikož naše země nemá moře, je celkem přirozené, že po něm toužíme. Koneckonců nic neláká tolik jako to, co je pro nás obtížně dostupné. Není tedy divu, že je velmi častým cílem našich dovolených. Problém ovšem je, že si často tyto zážitky sami znepříjemňujeme tím, že k němu jedeme v nevhodnou dobu. Není proto vůbec na škodu se podívat, kdy je vlastně nejlepší čas k němu vyrazit.

Jelikož se v něm samozřejmě chceme i vykoupat, je pochopitelné, že vybíráme termín v létě a jedeme spíše na jih. Z našeho pohledu to dává smysl – pojedeme ve chvíli, kdy je největší teplo, a tak si to tam nejlépe užijeme. Navíc i děti mají prázdniny, takže nemusíme řešit školu. Prostě výhra pro všechny. Nebo ne?

Ukazuje se, že právě vrchol léta rozhodně není tou dobou, kdy bychom měli k moři jezdit, a to z několika různých důvodů. Tím hlavním a nejdůležitějším, který si však mnoho lidí neuvědomuje, je právě teplota. Jistě, myslíme si, že čím vyšší, tím lepší, a navíc se případně ochladíme v moři. Bohužel, globální změny klimatu fungují a nevyhýbají se ani přímořským státům. Proto se zde v této době setkáváme i s teplotami okolo 50 stupňů Celsia, které středoevropan nemá vůbec šanci vystát. Mnohdy jsou tak právě kvůli vedru lidé zavření celé dny v hotelu.

Dále je to fakt, že to tak dělají všichni. To samozřejmě znamená také přeplněné pláže či bazény. Což rozhodně není zrovna ideální a nepřispívá to naší pohodě. Když k tomu přičteme i známé „zabírání lehátek pomocí ručníků v pět ráno“, která mnozí Češi (a nejen oni, abychom byli fér), provozují, je jasné, že zde máme zaděláno na problém, pokud chceme vstávat později.

Zdá se tedy, že nejlepší doba, kdy vyrazit za mořem, se poněkud posunula. V současné době se zdá, že nejvýhodnější je to v září – teploty jsou vysoké tak akorát a nikde žádné davy. Zkrátka ideál.

Co se týká balení věcí na dovolenou, to mají nejsnadnější zřejmě hodně bohatí lidé. Protože ti si s tím moc nemusí lámat hlavu. Buď nechají služebnictvo, aby jim věci zabalilo, nebo třeba cestují jenom s pasem a kreditní kartou a vše si průběžně nakupují cestou. To si ale my normální lidé dovolit nemůžeme. A tak si my obyčejní lidé balíme zavazadla na cesty sami. A jak postupovat, abychom měli vše důležité s sebou, abychom nic nepostrádali?

Předně je třeba si zjistit, co nám poskytnou v cíli cesty automaticky. Abychom se nevozili zbytečně s tím, co nám tam chybět nebude. A pak bychom si měli sestavit seznam toho, co ještě bude potřeba, co si tam ale budeme muset dovézt. Přičemž je záhodno si nechat na tento seznam dost času, protože i navzdory tomu, kolikrát už jsem někam letěl a kolikrát jsem pobýval na zcela cizích místech, odkud jsem si nemohl jednoduše odskočit domů pro to zapomenuté, ho ani já nikdy na první pokus kompletní nesestavím. Vždycky mě dodatečně napadne, že by to chtělo přidat ještě to či ono. A nemusí jít jen o banality.

Když máme takový seznam, je balení o poznání jednodušší. Stačí si podle něj dávat věci do zavazadel a odškrtávat si, co už je zabaleno. Přičemž je samozřejmě stále ještě možné vzpomenout si na další věci, které by se měly přibalit.

Pokud probíhá toto balení, je samozřejmě potřeba rozumně uvažovat. Nelze to jenom tak naházet do kufru a jít. Je třeba také rozlišovat, co si žádá, aby to s námi bylo na palubě letadla, a co se dá dát do odbaveného zavazadla, respektive co do kterého zavazadla dát smíme a co ne, protože jsou v tomto ohledu na letištích přísná bezpečnostní pravidla.

Nakonec tedy budete mít zavazadla sbalená. A při pečlivém balení byste neměli mít následně problémy s tím, že se cestou něco zkomplikuje nebo že budete v cíli něco zásadní postrádat. Pokud vám zavazadla neztratí letecká společnost.